blog.basovnik.net

Od doby, co jsme se odstěhovali, se na nás ze stran našich příbuzných a kamarádů valí množství dotazů, jak se nám tu žije, jak se zabydlujeme, co je nového atd. Jsme upřímně rádi, že jste na nás nezapomněli, a každého kontaktu zpoza velké louže si ceníme. Kdybychom ale měli každému zvlášť o všem dopodrobna poreferovat, nedělali bychom už skoro nic jiného :) Proto jsme se rozhodli sepsat všechno (tedy přesněji všechno, co nás momentálně napadá nebo co vás zajímalo) na jednu velkou hromadu a podělit se tak s vámi o naše zážitky a dojmy.

Tahle část si klade za cíl pokusit se odpovědět na asi nejčastější otázku „Jak se vám tam žije?“. Odpověď je jednoduchá – dobře :) Kdo by to chtěl mít rozvedené víc dopodrobna, nechť čte dál.

Před odletem mě několik lidí upozorňovalo na existenci fenoménu zvaného „kulturní šok“. Prý se v menší či větší míře vyskytne u každého, kdo na delší dobu odcestuje do cizí země (a mnohdy pak znova při cestě zpátky). Má tři fáze: nejdřív vám všechno v cizí zemi přijde skvělé, mnohem lépe vymyšlené než doma, lidi nejsou tak arogantní a hloupí a vůbec je v novém místě všechno lepší. Po nějaké době (uvádí se cca měsíc, ale je to individuální) se to všechno obrátí, přijde depka z toho, že vám nikdo nerozumí, nic není jako dřív, nejsou tu staří kamarádi, stýská se vám a máte největší chuť se sebrat a vrátit se domů. Když to překonáte, přijde třetí fáze, kdy se to všechno srovná, člověk odloží růžové i černé brýle a začne nový svět vnímat tak nějak normálně.

Tak jsem tedy čekala, co bude. Snažila jsem se zbavit všech předsudků a očekávání a jenom pozorovat, co se děje kolem mě i se mnou. Po příletu jsme postupně zaznamenali spoustu konkrétních drobností, u kterých jsme si říkali „tyjo, to je dobrý, proč to tak není i u nás?“. A přikládali jsme to popisované první fázi kulturního šoku. Tedy ne že by se dostavila nějaká globální extáze a přesvědčení, že jsme objevili ráj na zemi; přišlo nám to tu od začátku takové normální. Až na ty drobné detaily. Tak jsme – vyzbrojeni znalostmi o kulturním šoku – čekali, kdy se to celé obrátí a začne nám tu spousta jiných detailů lézt pěkně na nervy, a připravovali jsme se v duchu na to, že to období musíme překonat, že se to nakonec poddá. No, čekáme dodnes :)

Tím v žádném případě netvrdím, že Američani jsou nejchytřejší na světě a všechno je tu nejlepší. Určitě ne. (Třeba Coca-cola se zmrzlinou a zmrzlina se slaninou mi jako moc chytré nápady nepřijdou). Taky se rozhodně zkušenosti z jednoho specifického místa v Kalifornii nedají zobecnit na celé USA. Ale troufám si prohlásit, že jsme přesídlili na místo, kde jsou pravidla a společenské zvyky nastavené způsobem, který je nám bližší a víc nám vyhovuje – aspoň zatím.

Pokusím se teď blíž specifikovat, v čem spočívají ta pravidla a zvyky, co odlišují Silicon Valley od Prahy. Jelikož je nad mé síly snažit se to nějak logicky uspořádat a jelikož i my sami jsme tyhle detaily objevili v náhodném pořadí, pojmu to jako výčet bez ladu a skladu, tak jak si vzpomenu:

• S angličtinou prakticky nemáme problém. Většině lidí rozumíme a oni rozumějí nám. Myslím, že by trvalo hodně dlouho, než by na nás nepoznali, že jsme cizinci, ale nezdá se mi, že by to nějak vadilo. Řeči o tom, že se tu na cizince dívají skrz prsty a podobně, rozhodně nemůžeme potvrdit. Možná to bude tím, že v Silicon Valley je cizinců asi většina…
• Všichni se nás ptají, odkud jsme, a skoro všichni vědí, kde je Česko. Většina lidí taky ví, že hlavní město je Praha, a asi tak polovina, ne-li víc lidí okamžitě dodává, že tam byli a že je to krásné město (resp. země). No, asi mi na potkání nebudou říkat „tam, jsem byl, tam to bylo pěkně hnusný“, že :)
• Nekrade se tady. Aspoň zdaleka ne tak jak v Česku. Jezdím hodně na kole (k tomu se ještě dostanu), a tak ho často taky někde nechávám. Kolo zamykám, to jo. Ale nechávám na něm světla, helmu pověšenou na řídítkách, v ní někdy položené sluneční brýle a zatím se mi nikdy nic neztratilo (ťuk ťuk). Několik lidí už mě varovalo, že to tak nefunguje všude, že třeba u vlakových nádraží se kola ztrácejí. Ale ve městě („downtown“) člověk může být docela v klidu.
• V Ikei, která je tu považována spíš za obchod pro nižší vrstvy obyvatelstva (nechápu proč, mají tam super věci a normální postele, k tomu se taky ještě dostanu), mají v jídelně na každém stole pěknou slánku a pěknou pepřenku. Není na nich velký ohyzdný nápis IKEA, nejsou přivázané na řetěze, a přesto tam pořád jsou. Magic!
• U přechodu přes vlakové koleje stojí zahradní židle. Pravda, taková obyčejná, ale docela dobrá. V době dopravní špičky na ní sedá pán a hlídá, aby nikdo nevlezl pod vlak. Někdy tam pán není (třeba v noci), ale židle je tam pořád. Není tam zabetonovaná, ani přivázaná, jen tam tak stojí. Další magic!
• Tenhle magic nám taky připravil dobrou zábavu při geocachingu. Nemohouce kešku nalézti jsme se jali důkladně prohledávat celé křoví, nakonec jsem ho i neochotně prolezla skrz naskrz, leč bez úspěchu. Až když už jsme se to chystali vzdát, zahlédli jsme kešku ležící na zemi dva metry od křoví, na posekané trávě, „přikrytou“ asi třemi listy. Z chodníku ji musel vidět snad každý. No ale není to jejich, navíc je na tom napsáno „Do not remove“, tak to tam prostě nechají ležet.
• S tím souvisí i podle mého názoru vynikající systém doručování balíčků. Konečně jsem pochopila, co to znamená nakupovat přes internet. V Česku mi přišlo, že sice někde něco zakliknu, ale pak stejně musím jít do výdejního místa nebo na poštu, tam zaplatit a zboží si odnést. Ne tak tady. Zakliknu zboží v e-shopu (to je ještě stejné), zaplatím kartou (to by v Česku většinou asi taky šlo) a pak jen vyčkám momentu, kdy se balíček zjeví u dveří do bytu. Je jedno, jestli jsme doma, nebo ne. Doručovatel (záměrně nepíšu pošťák, protože doručovacích služeb tu funguje celá řada) balíček položí přede dveře a nechá ho tam. A balíček nezmizí, dokud si ho sami nevezmeme. Sousedům, kteří na delší dobu odcestovali, tam takhle ležel tři týdny. A co lidi v domech? To samé. Balík zůstane ležet prakticky na ulici (jelikož mnohdy zepředu plot ani nemají). Funguje to. A kolik to ušetří času…
• Nejste spokojeni s doručeným zbožím? Nevadí. V krabici obvykle najdete „return“ nálepku, kterou stačí přelepit adresu na balíčku, kliknutím na stránkách doručovací služby si objednáte vyzvednutí balíčku k přepravě, vystrčíte krabici zas přede dveře a máte vráceno. Někdy po vás tedy ještě prodejce chce důvod vrácení, to znamená zaškrtnout jednu z možností jako „špatná velikost“, „zboží neodpovídá popisu“ anebo prostě „rozmyslel(a) jsem si to“.
• Taky se mi nesmírně líbí, že mi v obchodě naskládají nákup do tašky. Buď to dělá přímo pokladní, nebo je tam na to ještě další člověk. Někdy by možná bylo rychlejší, kdybych se toho ujala sama, než pokladní namarkuje všechno zboží, ale já to schválně nedělám. Sleduju, jak tuhle otravnou činnost někdo provádí za mě, a náramně si to užívám ;)
• Mají tu vesměs čisto a pořádek, hrozba šlápnutí do psího nebo podobné nehody je minimální. Zahrádky, parky i ostatní veřejné plochy mají hezky upravené. Jedinou výjimku, kterou jsme dosud zaznamenali, tvoří nákupní vozíky. Ty se vyskytujou doslova všude. Nejenže na parkovišti u obchodu se málokdo namáhá je vracet na místo, ale už jsme viděli nákupní vozík zaparkovaný přímo pod naším oknem, na vlakovém nádraží, na autobusové zastávce i v parku. Jednou navečer jsem potkala uniformovaného zaměstnance jednoho obchodu, jehož úkolem zřejmě bylo obejít čtvrť a přivézt zpátky všechny nákupní vozíky, co najde.
• Existuje tu typ obchodu, který mi v Česku už dlouho scházel. Jmenuje se WholeFoods a je to velký supermarket s potravinami sice dražšími, ale zato taky kvalitními. Tedy ne že by tu potraviny v normálním supermarketu byly nekvalitní (na rozdíl od Prahy se nám tu snad doma ještě nic nezkazilo), ale v WholeFoods se dá sehnat spousta vychytávek jako čerstvé sushi, vynikající sýry, čajová zmrzlina, kokosový cukr, vanilkový extrakt, javorový sirup, mandlový croissant atd. atd. atd. Myslím, že v Česku by se to neuživilo. Tady zas nemají žádný Lidl, Plus ani nic podobného…
• V 99% restaurací automaticky dostanete zdarma sklenici vody s ledem (jo, pijou tu všechno úplně příšerně studené), v čínských apod. restauracích taky konvičku zeleného čaje.
• Kafe se tu nedá pít. Oni obecně všeho musejí mít HODNĚ, ale protože takovou spoustou kafe by si přivodili infarkt, tak to řeší tím, že si do něj dají strašně moc vody. Vznikne nepoživatelná tekutina připomínající vodu z kaluže. Espresso je tu něco jiného než coffee a skoro nikdo to nepije, natož aby to uměli správně vyslovit.
• Léky se tu dají koupit normálně v supermarketu nebo ve večerce, a to včetně věcí, co jsou v Česku jenom na předpis (třeba mastička typu Framykoin). Byznys je to ještě větší než u nás, což je ale pro zákazníka docela výhoda, protože nabídka je skutečně široká. Pokud si člověk nepotrpí na fancy balení a mnohobarevné pilulky, může si za nízkou cenu pořídit základní léčivo se stejnou účinnou látkou jako „značkové“ produkty. Balení 500 tablet aspirinu mě ale docela překvapilo…
• Homeopatika a jiné přírodní produkty jsou tu mnohem rozšířenější než v Česku, asi jako protiváha k té velké spotřebě aspirinů a dalších tradičních medikamentů. (Dneska jsem byla u zubaře a vypadal příjemně udiven, když jsem se ho ptala, jestli na těch antibiotikách opravdu trvá, protože já silně preferuju se jim vyhnout. Ukecala jsem to docela snadno :)). Ve výše zmíněném supermarketu WholeFoods je prakticky vzato nekonečná sekce (jelikož z toho člověk dřív zmagoří, než to celé prozkoumá) s homeopatiky, bylinkovými tinkturami a dalšími alchymickými substancemi pro každou potíž, co by člověka mohla napadnout, i pro spoustu potíží, co by člověka nikdy „léčit“ nenapadlo, jako třeba jet-lag.
• Myslím, že by tu nikdy nikoho nenapadlo použít park nebo jakýkoli jiný exteriér jako WC. Není to ale zas tak omezující, jelikož dostupnost přijatelně slušných a čistých veřejných toalet je rozhodně lepší než v Česku.
• Taky se mi líbí široká dostupnost pítek v městských parcích, takže když tam člověk chce vyrazit na odpoledne, nemusí s sebou ani tahat žádnou vodu. A bývají tam taky pikniková místa s grily, stoly, lavicemi a stříškou.
• Když jsme u té vody, tak se mě několik lidí ptalo, jestli máme doma bazén. Máme :) Má ho tady skoro každý dům. Nevím, kdo se o něj vlastně stará, ale je čistý a od jara do podzimu vyhřívaný. Na délku má tak asi 12 metrů, ale na smočení třeba po běhání to stačí. Vedle je ještě vířivka a minulou neděli jsme konečně přišli na to, jak se zapíná. Je taky super :)
• Abych pořád jen nepěla ódy, tak tu mají podle mě velmi nepraktické sprchy. Sprchu s hadicí tu snad ani neznají, takže všude je jenom taková ta věc nahoře ve zdi, kterou se člověk musí namáčet buď celý, nebo vůbec.
• A co je ještě horší, to jsou jejich postele. Americká postel je nepochopitelně vysoká (mně asi tak po pas), hrozně pruží (to je docela sranda) a peřiny, na ty si asi budu muset udělat nějaký kurz, pokud bych je někdy musela systematicky delší dobu používat. Skládá se to z několika vrstev a pod jejich libovolnou kombinací se stejně vyspat nedá. Jediné zatím ne zcela zamítnuté vysvětlení, jak pod tím můžou lidi spát, je, že se Američani v noci vůbec nehýbou. Zbývá prozkoumat.

• Všichni jezdí autem. MHD tu sice existuje, ale její používání je obvykle docela dobrodružná záležitost, na kterou je potřeba si vyhradit značné množství času. My zatím auto nemáme, čímž se stáváme v očích místních hrdiny, když takhle dokážeme přežít. Chození pěšky je tu totiž bráno jako sport (podobně jako třeba běhání). Nedávno bylo ve skupině lidí, ve které jsem se vyskytla, poukazováno na manželský pár, který je pozoruhodný tím, že mají dohromady jenom jedno auto…
• Kromě auta tu docela dobře funguje ještě kolo, a to po celý rok vzhledem k počasí. Na kole člověk není až tak za exota, jako když jde pěšky; jezdí se tu na něm hodně i do práce nebo do školy. Doprava je cyklistům dobře přizpůsobená, na všech větších silnicích je pro kola zvláštní pruh, takže si cyklisti a motoristi zdaleka tak nepřekážejí jako u nás.
• K tomu překážení obecně – zdá se mi, že v Česku je rozšířená strategie narvat se, kam můžu, a pokud to člověk nedělá, tak si v autobusu nikdy nesedne; spíš může být rád, když se do něj vůbec dostane. Tady je strategie spíš opačná, lidi se navzájem hodně pouštějí, dokonce i u pokladen! Do extrému to dotáhli dělníci, kteří něco kopali na chodníku a já se mezi ně neuváženě nachomýtla na kole – nejenže s předstihem asi 100m uhýbali na stranu, ale dokonce pro mě ten chodník začali honem zametat :D
• Z rasového a národnostního hlediska je to tu jedna velká směska, ve které nikdo nemá většinu. Už se mi ale nejednou stalo, že mi Číňanka v restauraci nebo někdo podobný začal vykládat, jak vypadám hrozně beautiful. Obecně vzato, pokud je nějaká rasa pro jedince výhodnější, tak je to určitě světlá (s blond vlasy jako bonusem). Ale jinak v tom moc rozdíl nevidím.
• Vliv Mexika je tu silně patrný, například v geografických názvech (drtivá většina ulic má španělské jméno), v hudbě, jaká se dá naladit v rádiu, nebo v časté přítomnosti dvojjazyčných nápisů (anglicky a španělsky). A překvapivě taky v množství různých generací mexických přistěhovalců.
• Na zahradách tu místo jabloní mají citronovníky a pomerančovníky a taky palmy. Muškáty jim rostou v zemi a dorůstají výšky až kolem metru. A všude jsou mraky veverek :)

• Systém používání data, měrných jednotek i mincí je po všech stránkách naprosto zvrhlý. Aspoň že se tu jezdí vpravo.
• Bankovní systém je tu taky zvrhlý. Například se tu běžně platí pomocí šeků, a to i třeba u pokladny v supermarketu, kde je fronta lidí. Na parkovišti, kde není hlídač, se vhazují šeky do připravené schránky. Zřídit tu něco na způsob českého inkasa je hotové umění. Ale to by vydalo na celý další příspěvek… Tak možná příště :)