blog.basovnik.net

Od doby, co jsme se odstěhovali, se na nás ze stran našich příbuzných a kamarádů valí množství dotazů, jak se nám tu žije, jak se zabydlujeme, co je nového atd. Jsme upřímně rádi, že jste na nás nezapomněli, a každého kontaktu zpoza velké louže si ceníme. Kdybychom ale měli každému zvlášť o všem dopodrobna poreferovat, nedělali bychom už skoro nic jiného :) Proto jsme se rozhodli sepsat všechno (tedy přesněji všechno, co nás momentálně napadá nebo co vás zajímalo) na jednu velkou hromadu a podělit se tak s vámi o naše zážitky a dojmy.

Tahle část si klade za cíl pokusit se odpovědět na asi nejčastější otázku „Jak se vám tam žije?“. Odpověď je jednoduchá – dobře :) Kdo by to chtěl mít rozvedené víc dopodrobna, nechť čte dál.

Před odletem mě několik lidí upozorňovalo na existenci fenoménu zvaného „kulturní šok“. Prý se v menší či větší míře vyskytne u každého, kdo na delší dobu odcestuje do cizí země (a mnohdy pak znova při cestě zpátky). Má tři fáze: nejdřív vám všechno v cizí zemi přijde skvělé, mnohem lépe vymyšlené než doma, lidi nejsou tak arogantní a hloupí a vůbec je v novém místě všechno lepší. Po nějaké době (uvádí se cca měsíc, ale je to individuální) se to všechno obrátí, přijde depka z toho, že vám nikdo nerozumí, nic není jako dřív, nejsou tu staří kamarádi, stýská se vám a máte největší chuť se sebrat a vrátit se domů. Když to překonáte, přijde třetí fáze, kdy se to všechno srovná, člověk odloží růžové i černé brýle a začne nový svět vnímat tak nějak normálně.

Tak jsem tedy čekala, co bude. Snažila jsem se zbavit všech předsudků a očekávání a jenom pozorovat, co se děje kolem mě i se mnou. Po příletu jsme postupně zaznamenali spoustu konkrétních drobností, u kterých jsme si říkali „tyjo, to je dobrý, proč to tak není i u nás?“. A přikládali jsme to popisované první fázi kulturního šoku. Tedy ne že by se dostavila nějaká globální extáze a přesvědčení, že jsme objevili ráj na zemi; přišlo nám to tu od začátku takové normální. Až na ty drobné detaily. Tak jsme – vyzbrojeni znalostmi o kulturním šoku – čekali, kdy se to celé obrátí a začne nám tu spousta jiných detailů lézt pěkně na nervy, a připravovali jsme se v duchu na to, že to období musíme překonat, že se to nakonec poddá. No, čekáme dodnes :)

Tím v žádném případě netvrdím, že Američani jsou nejchytřejší na světě a všechno je tu nejlepší. Určitě ne. (Třeba Coca-cola se zmrzlinou a zmrzlina se slaninou mi jako moc chytré nápady nepřijdou). Taky se rozhodně zkušenosti z jednoho specifického místa v Kalifornii nedají zobecnit na celé USA. Ale troufám si prohlásit, že jsme přesídlili na místo, kde jsou pravidla a společenské zvyky nastavené způsobem, který je nám bližší a víc nám vyhovuje – aspoň zatím.

Pokusím se teď blíž specifikovat, v čem spočívají ta pravidla a zvyky, co odlišují Silicon Valley od Prahy. Jelikož je nad mé síly snažit se to nějak logicky uspořádat a jelikož i my sami jsme tyhle detaily objevili v náhodném pořadí, pojmu to jako výčet bez ladu a skladu, tak jak si vzpomenu:

• S angličtinou prakticky nemáme problém. Většině lidí rozumíme a oni rozumějí nám. Myslím, že by trvalo hodně dlouho, než by na nás nepoznali, že jsme cizinci, ale nezdá se mi, že by to nějak vadilo. Řeči o tom, že se tu na cizince dívají skrz prsty a podobně, rozhodně nemůžeme potvrdit. Možná to bude tím, že v Silicon Valley je cizinců asi většina…
• Všichni se nás ptají, odkud jsme, a skoro všichni vědí, kde je Česko. Většina lidí taky ví, že hlavní město je Praha, a asi tak polovina, ne-li víc lidí okamžitě dodává, že tam byli a že je to krásné město (resp. země). No, asi mi na potkání nebudou říkat „tam, jsem byl, tam to bylo pěkně hnusný“, že :)
• Nekrade se tady. Aspoň zdaleka ne tak jak v Česku. Jezdím hodně na kole (k tomu se ještě dostanu), a tak ho často taky někde nechávám. Kolo zamykám, to jo. Ale nechávám na něm světla, helmu pověšenou na řídítkách, v ní někdy položené sluneční brýle a zatím se mi nikdy nic neztratilo (ťuk ťuk). Několik lidí už mě varovalo, že to tak nefunguje všude, že třeba u vlakových nádraží se kola ztrácejí. Ale ve městě („downtown“) člověk může být docela v klidu.
• V Ikei, která je tu považována spíš za obchod pro nižší vrstvy obyvatelstva (nechápu proč, mají tam super věci a normální postele, k tomu se taky ještě dostanu), mají v jídelně na každém stole pěknou slánku a pěknou pepřenku. Není na nich velký ohyzdný nápis IKEA, nejsou přivázané na řetěze, a přesto tam pořád jsou. Magic!
• U přechodu přes vlakové koleje stojí zahradní židle. Pravda, taková obyčejná, ale docela dobrá. V době dopravní špičky na ní sedá pán a hlídá, aby nikdo nevlezl pod vlak. Někdy tam pán není (třeba v noci), ale židle je tam pořád. Není tam zabetonovaná, ani přivázaná, jen tam tak stojí. Další magic!
• Tenhle magic nám taky připravil dobrou zábavu při geocachingu. Nemohouce kešku nalézti jsme se jali důkladně prohledávat celé křoví, nakonec jsem ho i neochotně prolezla skrz naskrz, leč bez úspěchu. Až když už jsme se to chystali vzdát, zahlédli jsme kešku ležící na zemi dva metry od křoví, na posekané trávě, „přikrytou“ asi třemi listy. Z chodníku ji musel vidět snad každý. No ale není to jejich, navíc je na tom napsáno „Do not remove“, tak to tam prostě nechají ležet.
• S tím souvisí i podle mého názoru vynikající systém doručování balíčků. Konečně jsem pochopila, co to znamená nakupovat přes internet. V Česku mi přišlo, že sice někde něco zakliknu, ale pak stejně musím jít do výdejního místa nebo na poštu, tam zaplatit a zboží si odnést. Ne tak tady. Zakliknu zboží v e-shopu (to je ještě stejné), zaplatím kartou (to by v Česku většinou asi taky šlo) a pak jen vyčkám momentu, kdy se balíček zjeví u dveří do bytu. Je jedno, jestli jsme doma, nebo ne. Doručovatel (záměrně nepíšu pošťák, protože doručovacích služeb tu funguje celá řada) balíček položí přede dveře a nechá ho tam. A balíček nezmizí, dokud si ho sami nevezmeme. Sousedům, kteří na delší dobu odcestovali, tam takhle ležel tři týdny. A co lidi v domech? To samé. Balík zůstane ležet prakticky na ulici (jelikož mnohdy zepředu plot ani nemají). Funguje to. A kolik to ušetří času…
• Nejste spokojeni s doručeným zbožím? Nevadí. V krabici obvykle najdete „return“ nálepku, kterou stačí přelepit adresu na balíčku, kliknutím na stránkách doručovací služby si objednáte vyzvednutí balíčku k přepravě, vystrčíte krabici zas přede dveře a máte vráceno. Někdy po vás tedy ještě prodejce chce důvod vrácení, to znamená zaškrtnout jednu z možností jako „špatná velikost“, „zboží neodpovídá popisu“ anebo prostě „rozmyslel(a) jsem si to“.
• Taky se mi nesmírně líbí, že mi v obchodě naskládají nákup do tašky. Buď to dělá přímo pokladní, nebo je tam na to ještě další člověk. Někdy by možná bylo rychlejší, kdybych se toho ujala sama, než pokladní namarkuje všechno zboží, ale já to schválně nedělám. Sleduju, jak tuhle otravnou činnost někdo provádí za mě, a náramně si to užívám ;)
• Mají tu vesměs čisto a pořádek, hrozba šlápnutí do psího nebo podobné nehody je minimální. Zahrádky, parky i ostatní veřejné plochy mají hezky upravené. Jedinou výjimku, kterou jsme dosud zaznamenali, tvoří nákupní vozíky. Ty se vyskytujou doslova všude. Nejenže na parkovišti u obchodu se málokdo namáhá je vracet na místo, ale už jsme viděli nákupní vozík zaparkovaný přímo pod naším oknem, na vlakovém nádraží, na autobusové zastávce i v parku. Jednou navečer jsem potkala uniformovaného zaměstnance jednoho obchodu, jehož úkolem zřejmě bylo obejít čtvrť a přivézt zpátky všechny nákupní vozíky, co najde.
• Existuje tu typ obchodu, který mi v Česku už dlouho scházel. Jmenuje se WholeFoods a je to velký supermarket s potravinami sice dražšími, ale zato taky kvalitními. Tedy ne že by tu potraviny v normálním supermarketu byly nekvalitní (na rozdíl od Prahy se nám tu snad doma ještě nic nezkazilo), ale v WholeFoods se dá sehnat spousta vychytávek jako čerstvé sushi, vynikající sýry, čajová zmrzlina, kokosový cukr, vanilkový extrakt, javorový sirup, mandlový croissant atd. atd. atd. Myslím, že v Česku by se to neuživilo. Tady zas nemají žádný Lidl, Plus ani nic podobného…
• V 99% restaurací automaticky dostanete zdarma sklenici vody s ledem (jo, pijou tu všechno úplně příšerně studené), v čínských apod. restauracích taky konvičku zeleného čaje.
• Kafe se tu nedá pít. Oni obecně všeho musejí mít HODNĚ, ale protože takovou spoustou kafe by si přivodili infarkt, tak to řeší tím, že si do něj dají strašně moc vody. Vznikne nepoživatelná tekutina připomínající vodu z kaluže. Espresso je tu něco jiného než coffee a skoro nikdo to nepije, natož aby to uměli správně vyslovit.
• Léky se tu dají koupit normálně v supermarketu nebo ve večerce, a to včetně věcí, co jsou v Česku jenom na předpis (třeba mastička typu Framykoin). Byznys je to ještě větší než u nás, což je ale pro zákazníka docela výhoda, protože nabídka je skutečně široká. Pokud si člověk nepotrpí na fancy balení a mnohobarevné pilulky, může si za nízkou cenu pořídit základní léčivo se stejnou účinnou látkou jako „značkové“ produkty. Balení 500 tablet aspirinu mě ale docela překvapilo…
• Homeopatika a jiné přírodní produkty jsou tu mnohem rozšířenější než v Česku, asi jako protiváha k té velké spotřebě aspirinů a dalších tradičních medikamentů. (Dneska jsem byla u zubaře a vypadal příjemně udiven, když jsem se ho ptala, jestli na těch antibiotikách opravdu trvá, protože já silně preferuju se jim vyhnout. Ukecala jsem to docela snadno :)). Ve výše zmíněném supermarketu WholeFoods je prakticky vzato nekonečná sekce (jelikož z toho člověk dřív zmagoří, než to celé prozkoumá) s homeopatiky, bylinkovými tinkturami a dalšími alchymickými substancemi pro každou potíž, co by člověka mohla napadnout, i pro spoustu potíží, co by člověka nikdy „léčit“ nenapadlo, jako třeba jet-lag.
• Myslím, že by tu nikdy nikoho nenapadlo použít park nebo jakýkoli jiný exteriér jako WC. Není to ale zas tak omezující, jelikož dostupnost přijatelně slušných a čistých veřejných toalet je rozhodně lepší než v Česku.
• Taky se mi líbí široká dostupnost pítek v městských parcích, takže když tam člověk chce vyrazit na odpoledne, nemusí s sebou ani tahat žádnou vodu. A bývají tam taky pikniková místa s grily, stoly, lavicemi a stříškou.
• Když jsme u té vody, tak se mě několik lidí ptalo, jestli máme doma bazén. Máme :) Má ho tady skoro každý dům. Nevím, kdo se o něj vlastně stará, ale je čistý a od jara do podzimu vyhřívaný. Na délku má tak asi 12 metrů, ale na smočení třeba po běhání to stačí. Vedle je ještě vířivka a minulou neděli jsme konečně přišli na to, jak se zapíná. Je taky super :)
• Abych pořád jen nepěla ódy, tak tu mají podle mě velmi nepraktické sprchy. Sprchu s hadicí tu snad ani neznají, takže všude je jenom taková ta věc nahoře ve zdi, kterou se člověk musí namáčet buď celý, nebo vůbec.
• A co je ještě horší, to jsou jejich postele. Americká postel je nepochopitelně vysoká (mně asi tak po pas), hrozně pruží (to je docela sranda) a peřiny, na ty si asi budu muset udělat nějaký kurz, pokud bych je někdy musela systematicky delší dobu používat. Skládá se to z několika vrstev a pod jejich libovolnou kombinací se stejně vyspat nedá. Jediné zatím ne zcela zamítnuté vysvětlení, jak pod tím můžou lidi spát, je, že se Američani v noci vůbec nehýbou. Zbývá prozkoumat.

• Všichni jezdí autem. MHD tu sice existuje, ale její používání je obvykle docela dobrodružná záležitost, na kterou je potřeba si vyhradit značné množství času. My zatím auto nemáme, čímž se stáváme v očích místních hrdiny, když takhle dokážeme přežít. Chození pěšky je tu totiž bráno jako sport (podobně jako třeba běhání). Nedávno bylo ve skupině lidí, ve které jsem se vyskytla, poukazováno na manželský pár, který je pozoruhodný tím, že mají dohromady jenom jedno auto…
• Kromě auta tu docela dobře funguje ještě kolo, a to po celý rok vzhledem k počasí. Na kole člověk není až tak za exota, jako když jde pěšky; jezdí se tu na něm hodně i do práce nebo do školy. Doprava je cyklistům dobře přizpůsobená, na všech větších silnicích je pro kola zvláštní pruh, takže si cyklisti a motoristi zdaleka tak nepřekážejí jako u nás.
• K tomu překážení obecně – zdá se mi, že v Česku je rozšířená strategie narvat se, kam můžu, a pokud to člověk nedělá, tak si v autobusu nikdy nesedne; spíš může být rád, když se do něj vůbec dostane. Tady je strategie spíš opačná, lidi se navzájem hodně pouštějí, dokonce i u pokladen! Do extrému to dotáhli dělníci, kteří něco kopali na chodníku a já se mezi ně neuváženě nachomýtla na kole – nejenže s předstihem asi 100m uhýbali na stranu, ale dokonce pro mě ten chodník začali honem zametat :D
• Z rasového a národnostního hlediska je to tu jedna velká směska, ve které nikdo nemá většinu. Už se mi ale nejednou stalo, že mi Číňanka v restauraci nebo někdo podobný začal vykládat, jak vypadám hrozně beautiful. Obecně vzato, pokud je nějaká rasa pro jedince výhodnější, tak je to určitě světlá (s blond vlasy jako bonusem). Ale jinak v tom moc rozdíl nevidím.
• Vliv Mexika je tu silně patrný, například v geografických názvech (drtivá většina ulic má španělské jméno), v hudbě, jaká se dá naladit v rádiu, nebo v časté přítomnosti dvojjazyčných nápisů (anglicky a španělsky). A překvapivě taky v množství různých generací mexických přistěhovalců.
• Na zahradách tu místo jabloní mají citronovníky a pomerančovníky a taky palmy. Muškáty jim rostou v zemi a dorůstají výšky až kolem metru. A všude jsou mraky veverek :)

• Systém používání data, měrných jednotek i mincí je po všech stránkách naprosto zvrhlý. Aspoň že se tu jezdí vpravo.
• Bankovní systém je tu taky zvrhlý. Například se tu běžně platí pomocí šeků, a to i třeba u pokladny v supermarketu, kde je fronta lidí. Na parkovišti, kde není hlídač, se vhazují šeky do připravené schránky. Zřídit tu něco na způsob českého inkasa je hotové umění. Ale to by vydalo na celý další příspěvek… Tak možná příště :)

V tomto článku bych chtěl popsat svůj třiapůlměsíční pohovor ve Facebooku na pozici Software Engineer. Proč o tom vůbec píšu? Chtěl bych hlavně povzbudit ostatní, kteří si možná jen nevěří, a kteří denně touží po práci v Silicon Valley. Narozdíl od Jakuba Vrány nejsem zdaleka tak známý, nebuduji žádnou svoji značku, nic nepublikuji ani nejezdím na konference. Doteď jsem neměl ani vlastní blog (toto je můj první článek). Přesto jsem byl zavlečen do kolotoče pohovorů ve Facebooku a uspěl.

Začalo to na konci června, kdy jsem byl kontaktován hledačem talentů z Facebooku. Všimli si, že mám na profilu LinkedIn zmínku o soutěži topcoder.com. To je celosvětová onlinová soutěž programátorů, do které se může kdokoli kdykoli zapojit. Zní to neuvěřitelně, ale na konci svého profilu mám uvedený jen název této soutěže a to stačilo, aby si mě všimli. Jak jsem se později dověděl, tak hledají nové zaměstnance všude, kde se dá. Šanci mají všichni stejnou, i čerství absolventi. Jediná podmínka je projít přijímacím pohovorem, kde se netestují žádné znalosti a podle mého názoru ani neexistuje popsatelný způsob, jak se na to připravit. Na to se dá připravovat buď celý život nebo vůbec. Bral jsem to tedy jako výzvu. I když jsem většinu času nemyslel na výsledek, svoje šance na přijetí jsem odhadl na 1:1000.

Čekaly mě 3 telefonické pohovory. Za každým se rozhodovali, jestli postoupím do dalšího kola, nebo ne.  Každý trval 45 minut a bylo nutné být u počítače. Bavil jsem se pokaždé s programátorem z Facebooku, který mi zadával úlohy. Na začátku jsme se představili, každý řekl něco o sobě a svojí práci a na konci jsem mohl mít otázky na práci ve Facebooku. Na řešení úloh tak zbylo 20-25 minut. Předem mi řekli, že budu úlohy řešit ve sdíleném dokumentu a že se předpokládá, že budu řešit 1 úlohu během 1 pohovoru. Úlohy se týkaly algoritmů a datových struktur. Konkrétní příklady zadání se dají vygooglit všude možně na webu. Hlavní kritéria, co se hodnotila, byla rychlost, správnost a čistota kódu. Všechny úlohy bylo potřeba kompletně nakódit ve zvoleném jazyku. Pseudokód je na pohovoru nezajímá. Já jsem si zvolil C#, protože tento jazyk ovládám nejlíp. Bylo mi jasné, že ve Facebooku se tento jazyk nepoužívá, ale jim to nevadilo. Dobrá volba jazyka je důležitá, protože se hodnotí i rychlost a čistota kódu a to se díky C# ukázalo jako moje silná stránka. Během 1 pohovoru jsem stihl vyřešit 2-3 úlohy. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že už nevěděli, co mi zadat. U jedné úlohy po mně dokonce chtěli důkaz správnosti, tak jsem si vzpomněl na staré časy z matematických olympiád a dokazoval algoritmus matematickou indukcí.

Celým procesem telefonických pohovorů mě provázela jedna velmi milá paní personalistka z Facebooku, která si všimla mého profilu na LinkedIn. Každý pohovor byl předem naplánován a vždy zavolali přesně na čas. Po pohovoru mi paní personalistka přečetla feedback od programátora, který mě zkoušel. Hned jsem se tedy dověděl svoje silné a slabé stránky. Po třetím pohovoru mi s radostí oznámila, že postupuji do závěrečného kola, které mělo proběhnout přímo na centrále Facebooku. Svoje šance na úspěch jsem přehodnotil na 1:50, ale už za to to rozhodně stálo. Letěl jsem do San Francisca a navštívil kanceláře Facebooku v Palo Alto. Zaplatili mi veškeré výdaje spojené s cestou. Ubytování v hotelu bylo dobré, na můj vkus až zbytečně moc luxusní. Nechal jsem si pár dní před pohovorem volno, abych se podíval po okolí a vyrovnal se s časovým posunem. Ten časový posun mi nakonec nedělal vůbec žádné problémy, protože s mým životním stylem zažívám podobné “posuny v čase” pořád.

Nastal můj velký den a vydal jsem se do Facebooku. Závěrečné kolo se skládalo ze 4 pohovorů, každý na 45 minut. Dva pohovory byly podobné těm telefonickým, akorát jsem programoval na tabuli a úlohy byly těžší. Další pohovor byl zaměřený na design a architekturu softwarového systému. Ten bývá nejtěžší, protože prý kvůli němu většinu lidí nevezmou. Poslední pohovor byl osobnostní a ověřovala se hlavně kompatibilita firemní kultury.

Mezi pohovory jsem zašel se svým průvodcem na oběd do jídelny Facebooku. Jídlo bylo výborné. Zaměstnanci Facebooku mají v práci zadarmo snídani, oběd a večeři. Můj průvodce mi tvrdil, že všichni, co nastoupili do Facebooku po něm, tam přibrali. No, nedivím se tomu. Na konci roku se však Facebook stěhuje do nové budovy (bývalé sídlo Sunu), kde bude i fitko. Teď sídlí v bývalé budově HP a mají tam basketbalové hřiště, ping-pongové stoly, prádelnu, různá odpočívací místa (a v nich mj. i řadu stolů se šachovnicemi). Celé sídlo na mě zanechalo velký dojem. To nové prý bude ale mnohem lepší.

Po pohovoru jsem zůstal na hotelu ještě jeden den navíc a navštívil San Francisco, jedno z turisticky nejznámějších měst v USA. Bylo tam toho k vidění hodně a jeden den mi na to rozhodně nestačil. Byla to škoda, že jsem nezůstal ještě pár dní. Ani po pohovoru jsem neměl pocit, že bych se sem ještě někdy v životě mohl vrátit.

Po návratu domů jsem čekal 3 týdny na výsledek pohovoru. Průběžně mě informovali o tom, že čekají na závěrečné hodnocení od všech programátorů, kteří mě zkoušeli. Výsledek byl takový, že všechny programovací a technické části jsem zvládl velmi dobře, ale že mají drobné výhrady k mému “cultural fit”. Nastala poměrně neobvyklá situace. Chtěli se mnou udělat ještě jeden telefonický pohovor. V podstatě se měla zopakovat poslední část z onsite kola. Svoje šance jsem zvýšil na 50%. Vůbec jsem nevěděl, jak se na to mám připravit, tak jsem si aspoň přečetl všechny stránky a zhlédl všechna videa na www.facebook.com/careers.

Poslední pohovor proběhl ve velmi přátelském duchu, kdy jsme si jen povídali o facebooku, o mně a obecně o programování. Doteď nevím, co si mám o tomto dodatečném kole myslet. Možná jsem předtím dával moc málo najevo, jak moc chci pracovat ve Facebooku. Spíš si ale myslím, že to možná nezvládli na jejich straně, protože první pokus tohoto pohovoru, který byl onsite, mi nepřipadal vůbec osobnostní, naopak většina otázek byla technického typu. Každý pohovor byl se Software Engineerem z Facebooku a nikdy u toho nebyl žádný personalista specializovaný na nabírání zaměstnanců.

Krátce po posledním pohovoru jsem obdržel nabídku práce, kterou jsem přijal. Taková šance se nedá odmítnout. Čeká mě tedy stěhováni do Silicon Valley a úplně nová etapa života. V mém současném zaměstnání (kde jsem byl naprosto spokojen a práce mě bavila) jsem to už oznámil a můj šéf tuto informaci přijal sportovně. Gratuloval mi k úspěchu a toho si velmi vážím. Závěrem bych k pohovoru chtěl říct, že se není čeho bát. Všichni se ke mně chovali velmi přátelsky a zároveň byli ve všem velmi precizní s profesionální spolehlivostí. Celkově byl proces dost náročný, ale člověk musí umět bojovat, aby dosáhl svého cíle.